LenkaBilaBlogMoudra od jiných lidí, která mne zaujala ...

Erich Fromm: nešťastný osud je důsledkem volby, kterou jste neudělali

Publikováno 19.03.2017 v 15:48 v kategorii POSTOJ, přečteno: 37x

Erich Fromm (1900-1980) byl německý a americký psycholog a humanistický filosof.


1. Hlavním životním úkolem člověka je dát život sobě samému, stát se tím, kým potenciálně je. Nejvýznamnějším plodem jeho úsilí je jeho vlastní osobnost.


2. Nemusíme nikomu nic vysvětlovat a zdůvodňovat, dokud naše skutky nezpůsobují bolest nebo se nedotýkají jiných. Kolik životů bylo zničeno onou potřebou «vysvětlovat», která obvykle znamená snahu „aby vás pochopili“, to jest, aby vás „schválili“. Svobodný člověk má něco vysvětlovat leda sám sobě, svému rozumu, svému svědomí – a pak těm nemnoha lidem, kteří mají právo nějaké vysvětlení od něj žádat.


3. Jestliže miluji, pak se starám, to znamená, že se aktivně podílím na rozvoji a štěstí jiného člověka, nejsem pouhý divák.


4. Cílem člověka je být sám sebou. Podmínkou jeho dosažení je být člověkem pro sebe. Ani sebezavržení, ani sebezamilovanost, ale láska k sobě samému; nikoli odmítnutí individuálního, ale potvrzení vlastního lidského já: to jsou pravé nejvyšší hodnoty humanistické etiky.


5. Život nemá jiný smysl než ten, který mu člověk dá, když objevuje vlastní síly a žije tvůrčím způsobem.


6. Může-li člověk žít bez nátlaku, ne jako automat, ale spontánně, uvědomuje si sám sebe jako aktivní tvůrčí osobnost a chápe, že život má jen jeden jediný smysl – život sám.


7. Jsme tím, co jsme si sami o sobě vsugerovali a také tím, co nám o nás vsugerovali jiní.

m úsilím.


9. Pro člověka je důležité všechno s výjimkou jeho vlastního života a umění ho žít. Existuje pro cokoli, jenom ne sám pro sebe.


10. Citlivý člověk nemá sílu ubránit se hlubokému smutku nad nevyhnutelnými tragédiemi života. Radost i smutek jsou nevyhnutelné prožitky citlivého člověka plného života.


11. Nešťastný osud mnoha lidí je důsledkem volby, kterou neudělali. Nejsou ani živí, ani mrtví. Život je jim břemenem, bezcenným konáním a každé podnikání jen prostředkem obrany před trápením v království stínů.


12. Výraz «být živ» není statický, ale dynamický. Bytí je totéž jako odhalení specifických sil organismu. Obnova potenciálních sil je vrozenou vlastností každého organismu. Proto odhalení potenciálu člověka na základě jeho přirozenosti je třeba nahlížet jako cíl lidského života.


13. Soucit a spoluprožívání předpokládají, že v sobě prožívám to, co prožívá jiný člověk. Jsme tedy v tomto prožívání on a já – jedno. Všechny znalosti o jiném člověku platí natolik, nakolik se opírají o mé prožívání toho, co prožívá on.


14. Jsem si jist, že nikdo nemůže „spasit“ svého bližního, když rozhodne místo něj. Všechno, čím může jeden člověk pomoci druhému, je odhalit mu pravdivě a s láskou, avšak bez sentimentu a iluzí existenci alternativy.


15. Život před člověka klade paradoxní úkol: na jedné straně má realizovat vlastní individualitu a na druhé straně ji má překonat a dosáhnout prožívání universality. Pouze všestranně rozvinutá osobnost se dokáže povznést nad vlastní Já.


16. Jestliže dětská láska vychází ze zásady: «Miluji, protože jsem milován», pak zralá láska vychází z principu: «Jsem milován, protože miluji». Nezralá láska úpí: «Miluji tě, protože tě potřebuji!». Zralá láska soudí: «Potřebuji tě, protože tě miluji».


17. Šílené nadšení jednoho pro druhého — nedokazuje sílu lásky; je pouze důkazem nesmírnosti osamění, které ji předcházelo.


18. Jestliže člověk poměřuje svou lásku vlastnickými principy, znamená to, že se snaží objekt své „lásky“ zbavit svobody a ovládat ho. Taková láska nepřináší život, ale dusí, hubí, škrtí a zabíjí ho.

19. Většina lidí je přesvědčena, že láska závisí na objektu, nikoli na vlastní schopnosti milovat. Věří dokonce, že když nemilují naprosto nikoho jiného, než svého „milovaného“, je to důkaz síly jejich lásky. To je projev mylné fixace na objekt. Podobá se to stavu člověka, který chce malovat, ale místo aby se pustil do studia malby, tvrdí, že jenom musí najít vhodný model; až ho najde, bude malovat skvěle sám od sebe. Jestliže však skutečně někoho miluji, miluji všechny lidi, miluji svět, miluji život. Jestliže jsem někomu schopen říci „miluji tě“, musím být také schopen říci „miluji v tobě všechno“, „díky tobě miluji celý svět a miluji v tobě sebe sama“.


20. Povaha dítěte je slepencem povah rodičů, dítě se rozvíjí v odpověď na jejich povahu.


21. Jestliže člověk dokáže naplno milovat, miluje i sám sebe; pokud je schopen mít rád jen druhé, nedokáže milovat vůbec.


22. Je zvykem domnívat se, že zamilovanost je vrcholem lásky. Ve skutečnosti však je to teprve počátek, teprve možnost získání lásky. Má se také za to, že je to výsledek jakéhosi tajuplného vzájemného vábení a přitažlivosti, jakási událost, která se stane sama od sebe. Samota a sexuální touhy dělají ze zamilovanosti snadnou záležitost, není v tom nic tajuplného, jenomže to je úspěch, který se vytratí stejně rychle, jako přišel. Nikoli náhodně jsme milováni: tvá vlastní schopnost milovat vyvolává lásku stejně jako zainteresovanost dělá člověka interesantním.


23. Člověk, který nedokáže tvořit, chce ničit.


24. Ať je to jak chce zvláštní, umění být sám je podmínkou schopnosti milovat.


25. Stejně jako je důležité vyhýbat se prázdným řečem je důležité vyhýbat se špatné společnosti. „Špatnou společností“ nemám na mysli jen špatné lidi, mám na mysli společnost zombie, jejichž duše je mrtvá, ačkoli tělo žije; lidi prázdných slov a myšlenek, lidi, kteří nerozmlouvají, ale žvaní, nemyslí, ale říkají, co kdo chce slyšet.


26. V tom, koho milujeme, musíme sebe sama nacházet, ne se v něm ztrácet.


27. Člověk není věc; stane-li se věcí, je zničen; dříve však, než k tomu dojde, stává se zoufalcem, desperádem a odpůrcem života.


28. Jestliže jiní lidé nechápou vaše jednání, co má být? Jejich přání, abychom dělali jenom to, čemu rozumějí, je pokusem nám diktovat. Jsme-li v jejich očích „asociální“ nebo „iracionální“, tak ať. Ze všeho nejvíc jsou dotčeni naší svobodou a naší odvahou být sami sebou.


29. Naším morálním problémem je lhostejnost člověka k sobě samému.


30. Člověk je středem a cílem svého života. Rozvoj vlastní osobnosti a realizace veškerého vnitřního potenciálu je nejvyšším cílem, který se nemůže jen tak změnit nebo záviset na jiných, údajně vyšších cílech.


Vybral: Max Duster


ZDROJ: www.pronaladu.cz