LenkaBilaBlogMoudra od jiných lidí, která mne zaujala ...

Neuvěřitelný příběh reinkarnace

Publikováno 29.11.2017 v 13:30 v kategorii SPIRITUALITA, přečteno: 8x

reinkarnace

Existuje skutečně reinkarnace? Historie amerického chlapce Jamese Leiningera dosud nemá vědecké vysvětlení. Všechno začalo obyčejnou návštěvou historického muzea…


Už když byly Jamesovi dva roky, připadalo rodičům Leiningerovým jeho chování zvláštní a podivné. Trvalo několik let, než se jim podařilo zjistit příčinu těchto zvláštností. Když ji však zjistili, nedokázali jí uvěřit: chlapec měl být reinkarnací letce, který zahynul na konci druhé světové války.


«Letadlo! Letadlo hoří!» stále stejný křik z dětského pokoje budil téměř každou noc Andreu a Bruce Leiningerovy. Rodiče si trpce vyčítali, že vzali svého dvouletého chlapce do muzea druhé světové války, ačkoli nechápali, čím mohla ta návštěva na něj tak zapůsobit.


Ano, obrovský sál byl plný bojových letadel, ale nebyly tam žádné scény násilí, žádné snímky katastrof, žádné filmy z válečné doby. Nicméně chlapec od té doby jevil velice živý zájem o letadla. A noc co noc trpěl noční můrou; házel sebou, jako by se snažil vymotat z nějakého neviditelného obalu, který ho tiskl ze všech stran. A zoufale křičel: „Letadlo se zřítilo! Letadlo se zřítilo! Malý muž nedokáže vylézt!“


Záhadné vědomosti

Rodinný lékař Leiningerových si dělal starosti. Noční můry a děsy trápí děti dost často, je to obvyklá věc. Nejčastěji to však přichází kolem čtyř let věku. Jamese začaly noční můry trápit mnohem dříve a opakovaly se se strach nahánějící pravidelností. Lékař rodičům radil nepropadat panice a v případě, že se noční děs projeví, vzít dítě do náručí, laskavě a vlídně k němu promlouvat a konejšit je. A až se uklidní, požádat je, aby všechno, co se mu zdálo, podrobně vyprávělo, případně i nakreslilo.


I když v noci Jamese stále častěji trápily noční můry, ve dne působil dojmem veselého, zdravého dítěte. Ani to však nemělo trvat věčně.


Brzy se podivnosti začaly projevovat i během dne. Jednou si Andrea se synem prohlíželi ve výloze hračkářství vystavený model letadla. Andrea poznamenala, že zespodu je na něm připevněna bomba. „To není bomba“, opravil ji James. „To je zásobní palivová nádrž“, prohlásil s jistotou.


Brzy nato když s rodiči vyrazil na cesty, ohromil James Andreu a Bruce jistotou a profesionalismem, s nimiž hodnotil na ploše seřazená letadla. „On je zkrátka zázračné dítě“, vykřikl tehdy naplněn otcovskou pýchou Bruce. Avšak Andrea se o syna stále více strachovala…

Pak jedné noci byl záchvat noční můry opravdu hrozný. Chlapeček se jen obtížně uklidňoval v náruči rodičů. Když už byl klidný, matka se na radu lékaře zeptala:


– A kdo je, Jamesi, ten „malý muž“, který nedokáže vylézt? – Já! – A co se to stalo s tvým letadlem? – Začalo hořet a zřítilo se. – Proč se zřítilo? – Sestřelili mě. – Cože? – zeptal se Bruce. – Kdo tě sestřelil?


Chlapec na něj pohlédl s evidentním nepochopením. A pronesl jako něco zcela samozřejmého: „Japonci přece“. Načež do poslední podrobnosti popsal japonská bojová letadla v době druhé světové války.

1


Boj s pověrami

Jamesova babička z matčiny strany byla první, kdo se odvážil vyslovit dohad: možná, že rodina Leiningerových narazila na podivuhodný případ reinkarnace, stěhování duší? Rodiče kategoricky odmítli tomu věřit a Bruce se doopravdy rozzlobil. Spořádaný křesťan, racionalista založením, ředitel personálního oddělení ropné společnosti… O podobných „pověrách“ nechtěl zkrátka ani slyšet. Skazky o minulých životech urážejí zdravý rozum, prohlásil. A rozhodl se najít logické vysvětlení toho, co se děje s jeho synem.


Začal se synka vyptávat podrobněji.

– Pamatuješ si typ letadla, na kterém „malý muž“ létal? –«Corsair», bez sebemenšího zaváhání odpověděl chlapec. – A odkud startoval? –«Z lodi „Natoma“».


Bruce se ponořil do příruček a začal surfovat po internetu. Brzy zjistil, že americká letadlová loď Natoma Bay skutečně za války přepravovala letouny Corsair.


Zaujatý takovou shodou podrobností pokračoval Bruce v rozmluvách se synem a pedanticky si ověřoval každou jeho odpověď.


Leininger starší šel tak daleko, že se vydával za historika, který píše knihu a jako takový přišel na setkání veteránů USS Natoma Bay. Zjistil, že absolutně všechny podrobnosti, které od syna slyšel, jsou správné. Od názvů jednotlivých technických detailů letů, přezdívek bojových letounů až po místo poslední bitvy v roce 1945, které chlapec poznal na fotografii.


Teď už byla také Andrea přesvědčena, že duše pilota, který zahynul za války, si vybrala jejich syna k novému návratu na svět.

Bruce však stále ještě v boji „proti pověrám“ pokračoval. Rozhodl se pevně, že syna přichytí při nějaké chybě a dokáže, že všechny ty historky o vojenském letci jsou jenom plodem dětské fantazie a shody náhod. Udivujících, téměř neuvěřitelných, ale přece jenom náhodných shod.


– Nevíš, jestli měl ten malý muž z letadla nějaké kamarády? – Ano, jeho kamarád se jmenoval Jack Larsen. Otec byl přesvědčen, že teď se konečně celé to nedorozumění vysvětlí. Žádný Jack Larsen samozřejmě neexistuje. Konečně bude klid.


Jenomže to se spletl. Jack Larsen nejenom že existoval a za druhé světové války byl pilotem, ale dosud žil. Bruce nelitoval času ani peněz, vyhledal tohoto veterána a vydal se k němu se seznamem podrobností o službě v amerických vzdušných ozbrojených silách, jak je zapsal podle Jamesova vyprávění. Larsen mu potvrdil všechno do posledního detailu.

2


To Bruce dostalo na lopatky. Teď už byl ochoten věřit čemukoli a vysedával celé hodiny nad synovými kresbami. Na jedné syn neuměle nakreslil hořící letadlo. To nebylo nic divného. Zvláštní byl však kostrbatý podpis: „Tatínkovi od Jamese Třetího“. Proč „Třetího“, jestliže žádný první ani druhý James v rodině Leiningerových nebyl?


V této fázi vzala věc do svých rukou Andrea. Obrátila se na psychoterapeutku Carol Bowmanovou, autorku bestselleru o projevech „přestěhovaných duší“ v dětském chování.


Bowmanová studovala desítky podobných případů. Pracovala s dětmi trpícími těžkými vzpomínkami na minulé životy. Sdělila Andree a Brucovi, že jejich syn se nijak neliší od těchto případů a že natolik jasné a výrazné projevy reinkarnace jsou typické zpravidla po smrti způsobené násilím. Duše je příliš „prosycená“ traumatem a nedokáže se ho zbavit ani když odejde na onen svět, – vysvětlovala jim psycholožka. Její vysvětlení už ani Andree ani Brucovi nepřipadalo podivné.


Bowmanová rodičům radila, aby při uklidňování dítěte s láskou mluvili také s letcem, který v něm stále ještě žije a aby ho požádali, aby své prožitky sděloval jako vzpomínky, ne jako noční můry.


Noční děsy postupně skutečně začínaly mít lehčí formu. Chlapec se budil méně často s pláčem a křikem. Bruce stále ještě studoval historii USS Natoma Bay a seznamy padlých. Načež přišel den, kdy poslední kousíček této neuvěřitelné záhady zapadl přesně na svoje místo.


V seznamu letců sestřelených 3. března 1945 uhodil Bruce do očí tento řádek: „James Houston ml.“ Vedle v závorce byla poznámka „James Druhý“. Jestliže tohle všechno byla pravda, za koho jiného než za Jamese Třetího by se měl malý James Leininger pokládat?


Poslední důkaz

3

V roce 2004, když Jamesu Leiningerovi bylo šest let, objevil se jeho příběh na prvních stranách všech významných deníků. Dokument, který o něm byl natočen kanálem ABC, měl obrovskou sledovanost.


Jednou z nejvíce šokujících epizod filmového dokumentu byla návštěva rodiny Leiningerových u sestry Jamese Houstona mladšího Ann Baronové. Stará žena se slzami v očích potvrdila, že chlapeček jí řekl spoustu věcí, které znala pouze ona a její bratr, který zahynul před takovou spoustou let.


«Jak je možné po tomhle neuvěřit ve stěhování duší a v jiné světy?» – opakovala Ann Baronová.


Členové společenství „Skeptikové“ (Scepticals), které aktivně bojuje proti mystice a okultismu, okamžitě příběh Jamese Leiningera odmítli. Prohlašovali, že Andrea a Bruce více či méně vědomě stvořili «rodinný román“, aby se zbavili pocitu viny za chlapcovy noční můry vyvolané návštěvou vojenského muzea. Krom toho také chtěli podle „Skeptiků“ upoutat pozornost.

Je třeba poznamenat, že jejich racionální argumenty tentokrát nezněly příliš přesvědčivě.


Událost, místo nebo předmět mohou vyvolat obrazy nebo pocity z minulosti.
Carol Bowmanová vysvětluje, že se vzpomínkami z minulých životů je to stejné jako s běžnými vzpomínkami. Událost, místo nebo předmět mohou vyvolat obrazy nebo pocity z minulosti. K tomu v tomto případě došlo právě při návštěvě vojenského muzea.


U buddhistů je zkouška kontaktem se známými předměty součástí obřadu, který má umožnit rozpoznat převtěleného lámu. Pokud jde o „rodinný román“ založený na náhodných shodách, bylo by toto vysvětlení možné, pokud by snad šlo o pár slov dítětem náhodně pronesených. Avšak v Jamesově případu šlo o více než stovku svědectví, jejichž správnost a přesnost byla pečlivě prověřena. Dnes sedmnáctiletý James žije životem obyčejného mladého muže, i když se cítí poněkud obtěžován proslulostí, která ho zavalila po úspěchu knihy jeho rodičů a ukázkách z dokumentu o něm, které se objevily na síti. Nicméně od nočních můr má dávno pokoj.


Vzpomínky na minulý život se mu přestaly vybavovat ve stejný den, kdy se spolu s rodiči jel rozloučit se zemřelým pilotem. Ode dne kdy se pomodlil a hodil kytici do vod oceánu u japonských břehů, tam, kde se před více než sedmdesáti lety zřítil hořící letoun Jamese Houstona-mladšího.


Zubtsov

Bowman «Children’s Past Lives. How Past Life Memories Affect Your Child» (Bantam Books, 1998).

& B. Leininger «Soul Survivor. The Reincarnation of a World War II Fighter Pilot» (Grand Central Publishing, 2009).