LenkaBilaBlogMoudra od jiných lidí, která mne zaujala ...

Syndrom vyhoření a jak se mu bránit

Publikováno 08.12.2017 v 16:30 v kategorii ZDRAVÍ, přečteno: 38x

Vyhoření je nejčastěji důsledkem dlouhodobého stresu a nejvíce bývá spojeno s prací vyžadující součinnost s jinými lidmi. Poměrně často člověk reaguje na zvýšenou krátkodobou zátěž bez nějakých velkých problémů. Jestliže však tlak bez úlevy trvá dlouhou dobu, den po dni, dostavuje se mentální a citové vyčerpání. Vyhoření. Poznamenejme, že také můžete být ve stresu a nevyhořet. Stres vás přivede do deprese a hluboké únavy, přesto však nepůjde o vyhoření. To je totiž vždycky vázáno na konkrétní oblast činnosti, o jejímž smyslu a účelu v důsledku vyhoření začínáte pochybovat, přestáváte je vidět. Cítíte prázdnotu, ztrácíte motivaci, nevidíte žádnou naději na nějakou pozitivní změnu. Při syndromu vyhoření člověk začne zastávat cynické postoje a zároveň se cítí být neefektivním jedincem.


Vyhoření se nemusí nijak extrémně projevovat. Člověk dál pracuje, ovšem bez náznaku nadšení nebo zaujetí. Jeho činnost je více méně automatická. Asi nejrozšířenějším příznakem vyhoření je absence zájmu o práci a o život vůbec.


Jaké tedy jsou hlavní příznaky syndromu vyhoření? Především je najdeme v oblasti citové – člověk je popudlivý, sklíčený, nevidí žádnou naději, pociťuje bezmoc, někdy i neklid a úzkost. Mění se také jeho dosavadní postoje, projevuje cynismus, odpor a znechucení, nedokáže se soustředit, snadno zapomíná, uzavírá se, vyvolává konflikty v dříve bezproblémových vztazích. Je bez energie, má problémy se spaním, nechutná mu jíst, bolí ho hlava, cítí tlak na prsou, dokonce se vyskytují domnělé srdeční potíže, člověk je zvýšeně únavný, relativně často se zvyšuje krevní tlak. Pociťuje celkovou vyčerpanost, jeho výkon klesá a dopouští se chyb.
Kdo je ohrožen?

V podstatě každý může vyhořet. Přesto je pozorovatelné, že převažují zaměstnání, kde je člověk ve styku a součinnosti s dalšími lidmi. Frekvence je vysoká u tzv. pomáhajících profesí, jako jsou zdravotníci, učitelé, psychoterapeuti, policisté, telefonní operátoři atd. Odborníci rovněž zjišťují, že riziku jsou více vystaveni lidé osamělí, žijící bez partnera a rodiny, bez přátel, bez nějakého zájmu či hobby. Často jde o lidi původně zapálené pro svou profesi, aktivní a činorodé, naplněné touhou pomáhat a být pokud možná dokonalí a co nejefektivnější. Možná až příliš. Jejich nadšení, výkon, spolehlivost a ochota vedou k tomu, že se na ně všichni obracejí, všichni na ně spoléhají, všichni se k nim utíkají o radu a pomoc. A oni velmi často nedokážou říci ne. Nával povinností pak často způsobí, že o nich ztrácejí přehled, nedostatečně si je organizují a jednoduše nejsou fyzicky ani duševně schopni všechno zvládnout. Pokud se přidá faktické či domnělé nedostatečné ocenění, zklamání původních očekávání a vyčerpanost, je problém nastolen. Z původního zápalu nezbude nic než pocit naprosté otupělosti a bezperspektivnosti.


Jak z toho ven?

Pokud si člověk je schopen uvědomit si, v čem se ocitl, můžeme mu většinou pomoci. Někdy stačí přátelská pomoc kolegy v práci, například nabídka zástupu v době dovolené. Otevřený rozhovor, trpělivé naslouchání, projev zájmu a účasti, to všechno se může stát pomocným nástrojem k překonání nejhoršího. Postižený se také musí zamyslet sám nad sebou – vždyť problém našel odezvu v založení jeho osobnosti. Měl by přemýšlet nad svými hodnotami, dalšími plány, nad rezervami, které má či nemá, nad tím, kudy dál jít a jak se rozvíjet, čemu se v rámci záchranného programu naučit. Musí si důkladně a dlouhodobě odpočinout, nejlépe na čas změnit totálně prostředí. Pokud je doba odpočinku dostatečná a odhodlání věci změnit dost silné, může to stačit. Je-li však syndrom už rozvinutý a dotyčný si třeba ani nechce přiznat pravdu, je vhodná a nejspíš také jedině možná pomoc psychologa či psychiatra. Může jít o stav hluboké deprese spojené s pocity bezmoci, bezvýchodnosti a inklinací k osudovým řešením.
Prevencí syndromu vyhoření jsou především dobré vztahy s lidmi – s rodinou, přáteli, partnerem, kolegy v zaměstnání. Má-li člověk možnost o svých starostech i radostech hovořit, má-li ucho ochotné ho vyslechnout, je to vůbec nejlepší způsob předejití problému. Měl by rovněž umět vyvážit hodnoty, které v životě vyznává. Nešílet kvůli kariéře, nebýt v práci od nevidím do nevidím a obětovat jí veškerý svůj čas, nepodléhat pocitu, že nesmí nic odložit na zítřek a že jeho osobní zájmy jsou „až za druhé“. Je třeba také odpočívat, stýkat se s lidmi mimo práci, věnovat se svým zálibám a koníčkům. A někdy nedělat vůbec nic. Život je nekonečně pestrý a zúžit si ho na pouhou pracovní povinnost je velmi smutné.


Také zaměstnavatelé mohou udělat hodně. Kromě různých aktivit často jen pochybně tmelících tým by to měly být především různě tématicky zaměřené a kvalitní workshopy, které se mohou přímo dotýkat problematiky workoholismu, stresu a syndromu vyhoření. Ani zdaleka nejde o pouhý zaměstnanecký benefit. Je v tom i zájem zaměstnavatele. Poučený zaměstnanec je rozhodně lépe chráněn a jeho výkon více zaručen.


 ZDROJ: www.pronaladu.cz