„Dům nám shořel na popel,“ řekli mi. Chtěl jsem je politovat. Jenže oni zářili štěstím:„Všichni jsme to přežili!“

Někdo řekne, že ta rodina přišla o všechno. Podle mě všechno podstatné zachránila. Kolem nás je tolik zdrojů štěstí, že je nevnímáme nebo považujeme za samozřejmé. Teprve když o ně přijdeme, uvědomíme si jejich hodnotu. Do té doby se necháváme polapit do pastí, o kterých si myslíme, že nás udělají šťastnými. Má to smutný následek. Obětujeme jim celý život, až zjistíme, že šťastnější jsme bez nich.

Je to největší paradox života, který dokazuje, že Bůh má rád černý humor. Recept na štěstí je v zásadě jednoduchý, to jen my si ho komplikujeme. Hledáme štěstí tam, kde žádné není: v majetku, v ohromování druhých. Někteří lidé dokonce umírají nešťastni, aniž by si uvědomili, že člověk potřebuje jen 3 věci, aby byl opravdu šťastný: mít pro koho žít, pro co žít a v co věřit. Z toho vyplývá, že říci ANO štěstí znamená naučit se říkat NE všemu, co nás o štěstí připravuje. Nebývá to nikdo kolem nás, býváme to my sami tím, v co věříme. Unesete od starého psa 10 doporučení, co jednou provždy pustit z hlavy?

1. omyl: Moje štěstí je závislé na někom druhém

Vztah, práce, přátelství. To všechno člověka naplňuje. To všechno má ale jedno podstatné úskalí. Ještě jinou osobu.

Jiná osoba stojí mimo nás. Mimo naši sféru vlivu. Můžeme si myslet, že druhého ovlivníme, ale je to iluze. Ve skutečnosti nemáme šanci řídit cizí myšlenky, spády ani činy. Dnes pro druhého můžeme být důležití, zítra ne. Změna, jako když se luskne prstem. Kdykoli bude naše štěstí závislé na někom dalším, vždycky budeme zranitelní a mnohdy bohužel i skutečně zraňovaní.

Štěstí je tak vzácné, že ho musíme mít pod kontrolou. Nesmíme ho odevzdat někomu jinému. Život nás na to také vybavil. Štěstí totiž vychází z ničeho, přímo z nás. Z našeho přístupu k životu.

Podstata našeho štěstí není v nikom ani v ničem kolem nás. Přebytek peněz nás může učinit stejně tak šťastnými nebo nešťastnými jako nedostatek peněz. Nový dům, auto, jakékoli majetku nás mohou stresovat i těšit. Není to o věcech ani o cizích lidech. Štěstí je vždycky pouze o nás.

Než vstoupíme do jakéhokoli vztahu (ať už s člověkem, nebo věcí), naučme se nejdříve mít rádi sami sebe. Být šťastni sami v sobě. Respektovat sami sebe. Jen tak nám to může vyjít s někým nebo něčím dalším.

2. omyl: Štěstí mi přinese jedině to, když budu těšit druhé

Teď Vám výjimečně povím klíč k neúspěchu: Snažit se potěšit druhé. Dříve nebo později totiž narazíme. Objeví se nesouhlasný nebo vyčítavý názor, který nám správně připomíná, že každý jsme jiný, a z toho musíme v životě vycházet.

Ne, druhým lidem se jen vzácně zavděčíme a už vůbec ne všem. Nevsázejme na to své štěstí. Mohl by se stát přesný opak. Budeme-li dávat až příliš mnoho ze sebe druhým, jednou úplně ztratíme sami sebe.

Ve snaze potěšit druhé je ukryto velké neštěstí, nedorozumění a rozčarování. Tady někde se zrodilo pořekadlo: Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Ne, my opravdu nikoho druhého neuděláme šťastni. Nanejvýš mu můžeme pomoci, aby se šťastným stal on sám. Ale v první řadě musí chtít. A musí na tom pracovat. Štěstí nepadá shůry, není automatické, samozřejmé a už vůbec ne jednoduché…

3. omyl: Být šťastný je jednoduché

Opak je pravdou. Abychom byli šťastni, potřebujeme překonávat nějaké úskalí. Zvládat náročné věci. Nejlépe ty, které před námi nikdo nezvládl. Ty, které nikdo neudělá za nás. Ty, které nás nutí zatínat zuby a ptát se, jak dlouho to ještě vydržíme. To vytváří lidské štěstí. Zvládnutí uvedených výzev znamená rozdíl mezi přežíváním a žitím. Mezi existencí a životem. Mezi pojmy ZNÁT správnou cestu a JÍT správnou cestou. Pozor, nemluvím jen o fyzické práci a zapojení rukou. Především jde o zvládání problémů ve své hlavě. Štěstí je „jenom“ stav mysli, ale udržet si šťastnou mysl vyžaduje ohromnou sílu. Ostatně, jen si to zkuste.

4. omyl: Ke štěstí potřebuji trvalé jistoty

Jistota. Zeď, kterou stavíme kolem sebe. Domníváme se, že bude sloužit k naší ochraně, ale opak bývá pravdou.

Na jistoty se spoléháme. Tak jako na zaměstnání nebo partnera v lásce. Ale nic není nejistější než dobré zaměstnání nebo pravá láska. A to je dobře. V nejistotě je krása. Nejistota nás nutí neustrnout a pracovat na sobě i vztahu. Ano, pracovat není jednoduché, znamená to překonávat problémy, ale my už přece víme, že právě taková cesta stojí za to.

Lidé staví mnoho zdí, ale jen málo mostů. Raději žijí v jistotě své mizérie, než aby přes most risknuli své štěstí. Přitom život funguje naprosto čitelně: Abychom dosáhli velkých cílů, musíme nejen plánovat, ale také v uskutečnění plánu věřit. Musíme nejen pozitivně přemýšlet, ale také produktivně jednat. A musíme nejen jednat, ale i nepřetržitě snít.

Moji přátelé říkají, že potřebují mít nohy na zemi a hlavu v oblacích. Pak mají dostatečnou vášeň na to, aby každý den udělali něco, co vůbec není jisté. A právě to je posouvá vpřed.

5. omyl: Ke štěstí potřebuji být lepší než druzí

Představte si, že se všichni umístíme do středu vesmíru. Jeho velikost se rapidně zmenší. A právě to se děje v systému, který nás odmalička masíruje, že jsme v soutěži. Že máme být bohatší, chytřejší a přitažlivější NEŽ TÁMHLETEN, co žije kousek od nás. Jinak nebudeme šťastni.

Už učitelé, státem placení služebníci systému, nás porovnávají. Tím mezi námi staví hradby, které se neustále zvyšují. S postupem let k sobě lidé jsou stále nevraživější, každé ráno vlézají do běhacího kolečka, odkud se večer vyplazí vyčerpaní, a přitom ani o krok dál než ráno. A tak každý pracovní den. Až do penze. Komu to slouží? Systému přece.

Problém je, že všichni jednou potkáme někoho, kdo vůbec nesleduje, co si pořídil někdo jiný. Kdo netouží být bohatší, chytřejší nebo přitažlivější NEŽ TÁMHLETEN. A největší šok je, když zjistíme, že ten člověk je naprosto svobodný a šťastný. Také maká. Ale pointa je, že se poměřuje jenom sám se sebou. Poměřovat se se sebou je jediná soutěž, ve které můžeme každý den vyhrát. Ba dokonce všichni vyhráváme, protože všichni jsme den ode dne bohatší o nějakou dobrou či špatnou zkušenost. Poměřovat se s jinými je ovšem nesmysl. Nemáme čím se měřit. Každý máme jinou cestu, hodnoty i přání. Jsme nesouměřitelní. A přitom všichni máme v sobě vlastní návod, jak být v očích druhých nepochopitelně šťastni svým vlastním způsobem.

6. omyl: Ke štěstí potřebuji mít všechno v životě pod kontrolou

Lidé by si ušetřili spoustu zbytečných starostí, kdyby se smířili s tím, že jsou lidé, a začali se podle toho chovat. Člověk nemůže ovlivnit všechno ani všechny. I kdyby existoval politik, který to se všemi bude myslet dobře, bude to „myslet dobře“ svým způsobem, neslučitelným s potřebami druhých. Politici nemohou udělat druhé lidi šťastnými. Mohou jen vytvořit lepší podmínky pro to, aby se lidé udělali šťastnými sami.

Smiřme se s tím, že jsme lidé. Změna v našem myšlení nastane tehdy, kdy se rozhodneme ovlivňovat pouze to, co ovlivnit můžeme, a přestaneme řešit to, na co nestačíme. Nikdy neovlivníme všechno. Kvůli tomu to, oč se snažíme, vždycky vyjít nemusí, a také to nevychází. Ale to vůbec nevadí. Vždyť největší radost přinášejí netušená překvapení ve chvíli, kdy jsme smířeni se vzestupy i pády. Ostatně také máte největší potěšení z nejméně očekávaných dárků?

7. omyl: Štěstí musí trvat napořád

Ne, absolutně nikdo není šťastný napořád. Občasné pocity neštěstí mají svůj přesný význam. Celá příroda funguje na změnách. I my. Život je změna a změna je život. Abychom si uvědomili sladkost na jazyku, musíme si dát občas hořké. Abychom si připomněli ozdravný účinek smíchu, musíme si občas pobrečet.

Lidé bývají nešťastni, když skončí oslavy, prázdniny, dovolené. Všechno příjemné bere čas a nekonečné štěstí neexistuje. I to má ale svůj přesný význam. Učí člověka nebýt závislý na konkrétní události nebo člověku. Učit se rozumět štěstí tak, aby nepodléhalo času. Tedy oceňovat maličkosti kolem nás. Ideálně ty, které můžeme ovlivnit. Třeba ranní běh při východu slunce.

8. omyl: Ke štěstí vede jen harmonický vztah

Harmonický vztah je hezký, pokud je upřímný. Bohužel mnohem častěji harmonii ve vztazích jen předstíráme a šťastnější jsou ti lidé, kteří dokážou nalézt dokonalost vztahu v jeho nedokonalosti. Co tím myslím?

Partneři jsou vždycky fatálně odlišní. Nemluvě o tom, že mnohdy jde ještě ke všemu o muže a ženu. Harmonickým dělá každý pár až komunikace. Všechny odlišnosti, které jsou mezi dvěma protějšky naprosto přirozené, si musíme komunikací vysvětlit a vyříkat.

Abychom byli ve vztahu šťastni, potřebujeme trvat na následujícím:

- nastavit se ne na méně, než si zasloužíme,

- mít navzájem jasno a říkat si bez obav o to, co chceme a potřebujeme od druhého,

- být navzájem upřímní, i když to může způsobit občasné napětí,

- žít způsobem, který je v souladu s našimi osobními hodnotami,

- rozhodovat se v první řadě podle toho, čemu věříme, ne toho, čemu věří druzí.

Jinak sami nebudeme šťastni, potažmo nebude šťastný ani vztah – vždycky kulhající na jednu stranu.Tohle se komunikací musí vyjasnit. Dopracovat se ke kompromisu. Kompromis není oddálení dvou lidí, naopak. Kompromis je, když se partneři přiblíží co nejvíce. Když se potkají na půli cesty. Jako kdyby se sešli u plotu, který dělí jejich sousední pozemky, a otevřeli společnou branku. Tehdy ani jeden neztrácí, oba získávají.

9. omyl: Ke štěstí potřebuji vrátit se do minulosti

Zeptáte-li se nešťastných lidí, obvykle vidí minulost lepší než byla a přítomnost horší než je. Klíčem ke štěstí je provést opak. Oceňovat minulost za to, co nám poskytla, aniž bychom ji museli znovu prožívat, a přistoupit k přítomnosti s důvěrou a nejlépe, jak to v dané chvíli dokážeme.

Život je příliš krátký na to, abychom jej strávili vnitřním válčením a stýskáním po tom, co už neexistuje. Nechat minulost ladem je první krok ke šťastné přítomnosti. Dnes jsme přesně tam, kam nás zanesly včerejší myšlenky a činy. A zítra budeme přesně tam, kam nás zanesou naše dnešní myšlenky a činy.

Nemá smysl se příliš zabývat časem. Čas je nezadržitelný. Minulost nemůžeme nijak vrátit. Budoucnost nemůžeme nijak zastavit. Jediný způsob, jak zvládnout diskotéku svého života, je pustit PLAY a užít si tanec na hudbu, kterou právě hrají. Ten nejlepší song děláme ze života my. A to v první řadě tím, že si přestaneme myslet, že ten nejlepší už zazněl.

10. omyl: Ono to štěstí někdy přijde…

Někteří lidé vnímají 10 minut jen jako šestinu hodiny. Nezáleží jim na tom, že promarní 10 minut, když stále zbývá dalších 50. Nezáleží jim na 1 promarněné hodině, když jich den má ještě 23. A nezáleží jim na 1 dni, když jich rok má ještě 364. Zapomínají ale , že život je jen jeden.

Sedm miliard bytostí na světě se domnívá, že zrovna ten jejich příběh bude mít happyend. Nejšťastnější lidé jsou paradoxně ti, kteří od života nejméně očekávají. Očekávání zpravidla vede k deziluzi, protože to, co se v životě přihodí, ne vždy ovlivníme. Co však můžeme ovlivnit kdykoli, je to, jak na to, co neočekávaně přijde, reagujeme.V tom je naše největší síla a zároveň podstata štěstí. Přesvědčit se časem, že vždycky nakonec dokážeme vstát a čelit problému s úsměvem. A víte, díky čemu jsme o tom přesvědčeni? Díky tomu, když něco zlého překonáme.