Jak se chovat ke starým rodičům. 10 jednoduchých pravidel.

Se staršími lidmi pracuji už patnáct let. Když mi začnou lézt na nervy, snažím se ovládat a záhy si uvědomím, že se nemám co zlobit. To totiž nejsou jen naši rodiče. To jsme my sami za dvacet, třicet nebo čtyřicet let.

3. Nepokoušet se je měnit/ Když jsme byli ještě malí, dospělí nám občas lezli na nervy řečmi o sousedovic chlapečkovi, který se výborně učí a nikdy nezlobí. Když pak zestárnou, začínáme jim to oplácet: „Koukej, ta Nováková odvedle, každý den hned ráno na nohou, chodí ven se psem, do parku… a ty tu sedíš celé dny a nevytáhneš paty“. Pokoušíme se je napravit, ačkoli smysl má pouze brát je takové, jací jsou.

Nemá smysl a není zrovna známkou citlivosti pokoušet se k něčemu je nutit, oni už modernizaci nepodléhají. Můžeme a měli bychom je pouze přijmout. Jestliže někdo do osmdesátky kouří, stěží toho teď nechá. Jak vtipkuje jeden z mých svěřenců: „Provádím dechová cvičení, dokud mi nedojdou cigarety“.

4. Znát jejich „technické parametry“/ Musíme naprosto přesně vědět, s kým máme co do činění. Musíme si uvědomit, co je to člověk nevidící, neslyšící, člověk neschopný vstát. Abyste pochopili, co znamená slepec, pokuste se být na jeho místě: třeba si zkuste malovat v naprosté tmě.

Naši staří příbuzní a blízcí každý den vidí, jak jejich možnosti klesají. Chodí ke mně do kurzu bývalý veleúspěšný podnikatel, pán něco přes osmdesát. V Izraeli vybudoval celou obchodní síť. Přišel ke mně se slzami v očích: „Můžeš mi nějak pomoct?“ Trpí vědomím, že mu denně ubývají síly.

Staří lidé bojují se stresem. Jeden z mých svěřenců nosí každý den na zádech kovový rozkládací aparát, který mu vlastně drží páteř. Na noc aparát odkládá, ale pak už se na posteli nemůže ani obrátit.

Jiný z těch, co ke mně chodí, se jednou ptal, zda by mohl sedět od souseda nikoli napravo, ale nalevo. Ukázalo se, že se mu nelíbí, jak soused zpívá. Když jsem se ho ptal, jaký je rozdíl v tom, že uslyší jeho falešný zpěv nikoli zleva, ale zprava, vysvětlil mi to: „Na pravé ucho už neslyším“. Musíme se snažit chápat tyhle věci a vždycky je mít na zřeteli.

Zkuste si na chvilku představit, že vaši rodiče převádějí svůj režim z autopilota na ruční řízení. Začínají každou hodinu brát léky. Průměrný věk je teď osmdesát let. Pět z nich je člověk nemocný a pár let potřebuje pomoc. Tohle je potřeba přijmout a uvědomit si to: OK, to je normální, platíme tím za dlouhý život.

Agrese starých lidí vyplývá z nespokojenosti se sebou samým. Když dokážete přijmout příčinu, důvod agrese, když se na starého člověka usmíváte a nereagujete na jeho výpady, agrese se zmírňuje a opadá. Jakmile odpovíte stejně, je to v háji. Musíte samozřejmě umět měnit témata hovoru, změnit takříkajíc vektor. Zkuste například v klidné situaci, při nekonfliktní rozmluvě s rodiči nenápadně změnit téma. Takové cvičení se vám bude hodit v situaci konfliktní.

Když se mluví o palčivém tématu ochrany starých lidí před podvodníky, jsou všechny rady spojeny s posílením obrany: pancéřované dveře na řetěz, bezpečnostní kamery, zakázat starým lidem vůbec chodit ke dveřím… Přitom však odpověď na tuto naléhavou otázku je velmi prostá: je třeba je něčím zaměstnat.

Je třeba si jich všímat, něco jim nabídnout, přisunout nějaký podnět. Pokud si přejete, aby starý člověk brzy odešel, usaďte ho na židli a začněte z něj sfoukávat prach. Dlouho sedět nevydrží. Moje teta kupříkladu strašně ráda tiskla pomocí starého počítače s tiskárnou kdejaké verše. A jiná moje známá, osmdesátiletá babča, která je totálně hluchá, pravidelně chodí plavat do bazénu. Aktivně ovládá pět plaveckých stylů. Výborné také je, je-li zachován normální kontakt s vnuky.

Účastníci mých kurzů za mnou občas přijdou a říkají: „To to uletělo, ani nevím jak, už je zase konec!“ Každý den přichází čtyřicet lidí. Jejich interakce je rovněž výměnou nových dojmů. Hodnotí i mě, což je zcela normální. Jeden z nich mi řekl: „Ty jsi pro mě jako dva panáky vodky“.

Dojmy bývají různé, nejsou vždycky jenom dobré. Jednou si mí klienti vynesli židle na balkóny a sledovali, jak nějakého člověka vytahují z nádrže a odvážejí záchrankou. Protože také to byl zážitek, nový dojem. Můžeme se jistě snažit, aby nové dojmy byly jenom dobré, ovšem nejsme všemocní.

9. Neobviňovat se/ Pocity viny pronásledují každého. Ať se děje cokoli, člověk má stále pocit, že něco nedodělal, nedodal, že se k rodičům nechoval dobře. Nemusíte se obviňovat. Za všechno může čas, jak praví v jiné souvislosti jedna pěkná stará píseň. Ano, čas. Uzavřený, na nás nezávislý cyklus.

Je třeba si uvědomit, že člověk přibližující se rozhraní života a smrti je obrácen především do sebe a pokouší se uspořádat svou vlastní minulost. Mluvil jsem s mnoha starými lidmi, kteří vzpomínali na to, co bylo před čtyřiceti, padesáti lety a snažili se to všechno uvést do nějakého pořádku. Naše paměť je jako láhev naplněná pískem. Když ji obrátíme dnem vzhůru, vzpomínky na včerejší den zmizí hned, ale tam u dna zůstávají maminka a tatínek. Lidé odcházejí sami do sebe a my za to nemůžeme, musíme to pochopit, smířit se s tím a dát jim co možná nejvíc.

Rozhodně musíme na sebe dávat pozor. Musíme se naučit odpočívat. Kdybychom neustále žili jen životem starého člověka, stejně nakonec budeme vinni: budou nás obviňovat, že nám všechno nevyšlo. Proč jsme se neoženili? Proč jsme neměli děti?

Své vztahy s maminkou jsem urovnal, až když jsem některá témata ponechal otevřená. Ve dvaceti jsem si myslel: tak teďka jí to trochu vysvětlím a ona mě pochopí. Ale nepochopila. A tak jsem se naučil témata neuzavírat, ale překračovat.

Abychom odpouštěli, musíme k tomu mít sílu. Existuje mnoho způsobů rychlého nabrání sil, například meditace. Já jsem si pro sebe vytvořil „metodu pěti minut“. Prostě odejdu z místnosti, pět minut někde posedím a na nic nemyslím. A pak se vracím naplněn novými silami, které mi umožňují soucítit.

Jedno z mých hlavních přikázání zní: dokažte je rozesmát. Veselý stařík není nebezpečný.

Alexander Galitsky

ZDROJ: www.pronaladu.cz