Jak vybudovat vítěznou mentalitu aneb Když pořád slýcháte NE
Publikované 09.10.2015 v 00:12 v kategórii ÚSPĚCH, prečítané: 147x
1. Jak zacházet s negativní zpětnou vazbou
Richard Branson byl odmalička dyslektik. Špatně četl, počítal, pomalu chápal. Pro okolí byl outsider. „Bylo pro mě normální poslouchat, že na něco nemám. A když je něco pro Vás normální, věříte tomu.“Dnes je mu 65 let, v Anglii je šestý nejbohatší a řídí přes 400 různých byznysů v rámci své firmy. V čem se změnil?
„Nedávno jsme se skupinou podnikatelů rozmlouvali o našich zkušenostech se skepticismem. To je chvíle, kdy s něčím začínáte a nikdo Vám nevěří. Kdy nemáte zkušenost, sebevědomí ani výsledky. KAŽDÝ, kdo s něčím začínal, tohle zná. Zajímavé je, že i když zkušenosti, sebevědomí i výsledky postupem času nabíráte, pořád je kolem Vás dost lidí, kteří Vám říkají, že něco dalšího nedokážete. Já takové lidi vnímám dodnes. Oni totiž jsou a budou vždycky. Ano, jeto stísňující. Ale když se člověk rozhlédne o trochu šířeji, najednou uvidí ještě jiné lidi – ty, kteří mu fandí a věří, vidí potenciál jeho nápadů a dokážou mu poskytovat užitečná doporučení. Toto je bod zlomu v přemýšlení každého z nás: koho se rozhodneme vnímat? Já jsem si na střední škole vybral druhou možnost: poslouchat konstruktivní kritiku, využívat ji ke svému zlepšení a ignorovat prázdný cynismus.“
„Směji se, když slýchám, že je to nadčlověk. On má úplně stejnou procentuální neúspěšnost svých pokusů jako kdokoli jiný. Jen přemýšlí tak, že vítězem není ten, kdo nikdy neprohrál. Ale ten, kdo se nikdy nevzdal.„Poznat, jaká cesta v životě funguje, trvá nějaký čas. A jak ten čas ustát? Klíčem k dosažení úspěchu je vytvořit si takové prostředí, ve kterém se prostě nevzdáte – nepropadnete negativitě, že jste jenom další z těch, kterým se to nakonec nepovede,“dodává Richard Branson.
2. Jak vybudovat růstové prostředí
„Svět je bezpochyby plný geniálních lidí a nápadů. Dokonce bych řekl, že každý člověk je v něčem výjimečný. Ale jen malé procento lidí jde nakonec s kůží na trh. Ostatní se bojí neúspěchu natolik, že se vůbec uspět nepokusí. A když se uspět pokusí, při prvním neúspěchu se vzdají. Proto NIKDY nerozhoduje talent nebo nápad, nýbrž ochota prohrát. Zesměšnit se. A znovu vstát. Poučit se z chyby. Zapracovat na sobě. A zlepšit se.“
Ve sportu je snazší uspět, protože „ve sportu vždycky máte vyzyvatele, sport je postavený na výzvách a překonávání sebe nebo druhého. Ale v jiných oblastech, včetně podnikání, si vyzyvatele musíte vytvořit.“
První možnost: v lidech kolem sebe. „Hnací silou růstu každého člověka je konkurence. Tu konkurenci si lze vytvořit ve vlastním týmu. Vybíráte si takové okolí, které Vás výkonnostně přesahuje a zdravě provokuje. Nedá Vám to, abyste v takovém prostředí zůstali Pan Nikdo, nepracovali na sobě!" ... „Anebo konkurenci může představovat někdo, kdo stojí mimo Váš vlastní tým. Skutečný soupeř. Protože nikdo neprohrává rád.“
Druhá možnost: v sobě. „Každý člověk je strůjcem svého osudu. Jeho rozhodnutí vytvářejí jeho život. Jsme tím, co si vybíráme. Konkurenta sami v sobě si tedy vybudujeme tak, že začneme přijímat rozhodnutí ve směru svého posunu. Začneme překonávat ne druhé, ale svou včerejší verzi. Rozhodovat se tak, abychom se stále něco nového učili a vzdělávali. Samozřejmě, učit se znamená pronikat do nových míst, kde jsme ještě nikdy nebyli. Znamená to dočasně něco neumět a zpočátku prohrávat. Ale jen přes prohry se vytváří mentalita vítěze.“
Oklikou se vracíme k Elonu Muskovi a jeho „vítěz není ten, kdo nikdy neprohrál. Ale ten, kdo se nikdy nevzdal“.
Wenger to zakončil něčím jednoduchým k zamyšlení: „Abychom v jakékoli oblasti v životě vyhráli, musíme vydržet, tedy věřit, že to můžeme dokázat.
Nemyslím si, že nejúspěšnějšími lidmi jsou ti nejschopnější, nejtalentovanější nebo nejnápaditější. Naopak, ti nejschopnější, nejtalentovanější a nejnápaditější mnohdy svůj potenciál vůbec nenaplní a neuplatní. A proč? Protože jim chybí něco mnohem podstatnějšího, co ve skutečnosti více rozhoduje o úspěchu. Odvaha prohrát, víra a vytrvalost. Každý se totiž může vypracovat v oblasti, ve které tuší nějakou konkurenční výhodu. Ale když si nedovolí uspět, prostě neuspěje.“
Nezapomínejme:
Odvaha prohrát = schopnost unést to, že hned neuspěju, protože se pokouším o cestu, kterou jsem doposud nešel.
Víra = schopnost připustit, že se díky prohrám mohu zlepšovat, pokud z proher nikdy neudělám definitivní tragédii.
Vytrvalost = schopnost uvědomit si, že neustálé, byť pomalé zlepšování, musí vést kupředu.
3. Jak si nastavit správný přístup
„Myslím, že každý trochu zaváhá o své cestě, když mu někdo řekne, že je špatná, že si natluče, že konkrétní věc nedokáže. Vím, o čem mluvím. Učitelé mi celou základní školu říkali, že v žádné oblasti nemohu vyniknout, protože nemám dobré známky. Věřil jsem tomu do chvíle, než se objevil první člověk, který mi řekl opak: „A co když bys to dokázal?“ Pomohli mi také rodiče a pár nejbližších kamarádů, kteří ve mně uvěřili. Ale nejdůležitější stejně bylo, když jsem uvěřil sám v sebe,“říká Branson.
A když někdy v sebe věřit přestával a nablízku zrovna nebyl nikdo, kdo by ho znovu pozvedl, měl a stále má jeden rituál: „Vzpomenu si na svůj velký vzor. Franklin Delano Roosevelt, který zastával úřad amerického prezidenta vůbec nejdéle ze všech v historii (zvolen byl čtyřikrát), měl jednoduchou a efektivní odpověď všem, kteří mu říkali, že něco nedokáže. Jednou mu to řekl jeho asistent: „Tohle nedokážete.“ Roosevelt se na něj obrátil a povídá: „Mladíku, už jsem dokázal více věcí, které jsem nikdy neměl dokázat.“ Tohle je nádherný přístup: Místo, aby z cizí pesimistické předpovědi upadl do skepse, ji pojal jako výzvu, laťku, kterou stojí za to překonat.“
Vaše budoucnost je cokoli, co si vytvoříte!
ZDROJ: www.firstclass.cz / ©Z jihovýchodní Asie Petr Casanova
Komentáre
Celkom 0 kometárov