Štěstí = O + (5xE) + (3xU)

Pete Cohen, autor studie, jež si poradila s problémem, na který byli zatím všichni myslitelé světa krátcí, má zajímavé povolání. Je life coach, doslova trenér života. Muž, který se živí tím, že vás hodlá naučit, jak žít, s trochou rozpaků přiznává, že rovnici štěstí, kterou vymyslel, většina lidí moc nerozumí. Přitom je to prý tak jednoduché. O znamená osobní charakteristiku, životní rozhled, přizpůsobivost a pružnost. E je existence, jinými slovy zdraví, finanční stabilita a opora přátel. A konečně U je uspokojení vyšších potřeb jako je sebehodnocení, ambice a smysl pro humor.

Pete Cohen se svým týmem vypracoval výše uvedenou formulku na základě pohovorů s více než tisícovkou lidí. Všem položil čtyři jednoduché otázky: Jste družný, energický, pružný a otevřený změnám? Dovedete se rychle vyrovnat s neúspěchem, máte pocit, že máte svůj život pod kontrolou? Jsou uspokojeny vaše základní životní potřeby, pokud jde o zdraví, finance, svobodu volby a o pocit bezpečí? A konečně se Cohen každého zeptal, jestli se má na koho obrátit, když potřebuje oporu, a zda se věnuje činnostem, které pro něj mají smysl.

"Většina lidí pravděpodobně netuší, co je to štěstí," říká Pete Cohen. "Myslí si, že to znamená mít hodně peněz, obrovské auto nebo velký dům. Jenže lidé, kteří tohle všechno mají, vůbec nemusí být šťastnější než ti ostatní." A proč se pustil do té krkolomné definice štěstí? "Bylo by hezké, kdyby se každý naučil radovat ze života," říká přesvědčeně. "Život je moc krátký na to, abychom byli nešťastni."
Výzkumníci zjistili, že muži a ženy čerpají pocit štěstí z rozdílných věcí. Čtyřicet procent mužů označilo za zdroj štěstí sex a třicet procent vítězství oblíbeného sportovního týmu. Celých sedmdesát procent žen je šťastných, když mohou pobývat s rodinou. A každá čtvrtá by byla šťastná, kdyby se jí podařilo zhubnout. Muži si víc než ženy cení romantického vztahu, povýšení v práci a koníčků.

"My, Britové, jsme přeborníci v tom, že se soustřeďujeme na negativní věci a jsme z nich nešťastní," říká Pet Cohen. "Místo abychom se soustředili na to, co chceme, a dosáhli toho, jsme přímo posedlí tím, co nemáme a co nám nejde."

Jeho výzkum vypovídá jen o tom, jak jsou na tom s pocitem štěstí Britové. Protože - jak ukázala jiná a mnohem širší studie - pocit štěstí je cosi velice individuálního a od kultury ke kultuře se mění.

Blažení Nigerijci

Zmíněnou studii provedla v pětašedesáti zemích Světová zdravotnická organizace a její výsledky zveřejnil časopis New Scientist. Nejšťastnější lidé podle něj překvapivě žijí v Nigérii, v jedné z nejchudších a nejzkorumpovanějších zemí světa. Skoro sedmdesát procent Nigerijců uvedlo, že se považuje za velmi šťastné.V první čtyřce je ještě Venezuela, Salvador a Portoriko, Češi jsou třicátí třetí. Docela na konci žebříčku jsou státy s nejvyšším procentem nešťastných lidí: Rumunsko, Rusko a Arménie.Výsledky tohoto průzkumu, který se opakuje každé čtyři roky, jako by potvrzovaly, že mají pravdu mniši a kazatelé nejrůznějších církví, když tvrdí, že touha po materiálních statcích nepřináší štěstí. V rozvinutém světě se totiž procento šťastných od druhé světové války vůbec nezvýšilo, i když výdělky vzrostly mnohonásobně. Jenom Dánové jsou v posledních třiceti letech spokojenější než dříve. Proč? O tom se jenom spekuluje.

Australané zaujali v žebříčku států podle procenta šťastných obyvatel třinácté místo, Američané patnácté, Britové šestnácté a Japonciaž dvacáté. Přitom každá kultura čerpá pocit štěstí z něčeho jiného. Pro Indyspočívá štěstí hlavně v rodině a přátelích. Pro Japonce v tom, jestli splňují očekávání rodiny a společnosti. Pro Američany v osobním úspěchu a vlastní prezentaci.

Jestliže všechno je relativní, pak o pocitu štěstí to zřejmě platí dvojnásobně. Profesor Eunkook Mark Suh z univerzity v Soulu upozorňuje, že v individualistických zemích, kde se na nešťastné hledí jako na někoho, kdo v životě zklamal, mají lidé tendenci nadsazovat svůj pocit štěstí. Možná by se tím dal vysvětlit záhadný nárůst počtu šťastných v Dánsku. Naopak ve více kolektivistických asijských národech mají lidé ke štěstí fatalistický přístup. "Věří, že to je požehnání nebes," říká Suh. "Proto si ti, na které se štěstí neusmálo, nemusí připadat méněcenní. Netrpí pocitem viny, když nejsou dost šťastni, protože to nemá nic společného s jejich osobními schopnostmi." Možná, že se Japonci ocitli až na dvacátém místě v žebříčku jen proto, že honba za štěstím není v jejich kultuře nijak ceněná.

A proč že jsou nejšťastnější zrovna Nigerijci? Jistý Ašok Chavda v chatu vyslovil názor, že je to proto, že se naučili ve chvílích stresu zpívat Ólala oleolé, ólala oleolé. A proto, že mají pod kontrolou sféru, kterou cudně vytečkoval. Že by? Spíš bude mít pravdu Ronald Inglehardt z univerzity v Michiganu, který soudí, že to má něco společného s mládím tamější populace. Lidé mladší pětatřiceti let se totiž všeobecně označují za šťastnější než ti starší.

Štěstí je in

Američané mají právo hledat štěstí zakotveno přímo v Deklaraci nezávislosti. Když na webu zadáme heslo štěstí, najdeme v češtině 350 tisíc adres a v angličtině dokonce 5,3 miliónu. Je vidět, že štěstí lidem opravdu leží na srdci. V poslední době se jím zabývají nejen filozofové a sociologové jako donedávna, ale nově také psychologové, ekonomové a politici.

Na velkých univerzitách přednášejí "profesoři štěstí", po celém světě vznikají ústavy "pro kvalitu života", experti zkoumají štěstí ze všech stran. Vychází dokonce odborný Časopis pro výzkum štěstí ( Journal of Happiness Studies). Jeho šéfredaktorka Ruth Veenhovenová říká: "Je to vzrušující obor. Dnes už umíme říci, jaké chování je pro štěstí rizikové, stejně jako lékaři dovedou určit, co škodí zdraví. Jednoho dne dokážeme rozhodnout, jaký životní styl se hodí pro kterou osobnost." Ruth Veenhovenová přitom paradoxně přiznává, že je strašně těžké interpretovat údaje z nejrůznějších výzkumů štěstí. V některých jazycích totiž slovo štěstí ani nemá žádný přesný ekvivalent. Dokonce ani v angličtině nemá stejný význam pro všechny lidi. Badatelka dosud zaznamenala patnáct různých vědeckých definic štěstí.
Také politikové a jejich poradci jsou in a v rámci nového trendu se více zajímají o "štěstí národa". Strategický tým britského premiéra Tonyho Blaira například publikoval soubor doporučení, jež by měla vést k tomu, že obyvatelé Británie budou šťastnější. Blairovi stratégové žádali, aby vláda při všech rozhodnutích o zdravotnictví a školství měla na mysli kvalitu života obyvatel a aby se hledal ekvivalent hrubého národního produktu, který by odrážel stupeň štěstí, výši životní úrovně, úroveň vzdělání a stav lidských práv v zemi.

Jenže, je to realistické, vytyčovat si cíle, založené na štěstí a spokojenosti se životem?

A co se stane, když se tradiční úsilí o vyšší výrobu a spotřebu dostane do konfliktu s novým úsilím o šťastnější národ? Jedinou zemí, která veřejně deklarovala, že jí víc záleží na hrubém národním štěstí než na hrubém národním produktu, je Bhútán. Čtyři pilíře bhútánského HNŠ jsou: podpora spravedlivého a udržitelného socioekonomického rozvoje, ochrana a podpora kulturních hodnot, zachování přírodního životního prostředí a zavedení dobré vlády. V praxi to znamená například povinnost nosit národní kroj a značnou izolaci od světa. Možná, že Bhútánci ani nechtějí srovnat krok s světem, že chtějí dál kráčet v rytmu jiných bubnů, ale opravdu si někdo dovede představit, že takových států bude brzy mnohem víc?
Blairův poradce David Halpern tvrdí, že se dočkáme nástupu "lifestylové politiky".

Rychle ale dodává: "Nesmíme být ovšem naivní. Dál budeme potřebovat reálnou ekonomiku."
No právě. Proto nikdo neodpáře pečeť nenapravitelného snílka například Timu Kasserovi z Knox College ve státě Illinois. Ten zjistil, že mladí lidé, orientovaní na peníze, image a slávu, jsou depresívnější, ztrácejí životní elán a častěji trpí bolestmi hlavy a virózami. "Reklama se rafinovaně snaží spojovat své poselství s psychologickými potřebami lidí. Ale to je falešné, to je jako jed," tvrdí Tim Kasser. Zcela vážně žádá, aby stát danil reklamu stejně jako znečištění životního prostředí a aby uzákonil, že pod reklamou, stejně jako na cigaretách, musí být upozornění: "Reklama ničí vaše zdraví."

Idealistické? Jistě. Ale dnes už i nejtvrdší ekonomové souhlasí s tím, že klíčem k většímu štěstí je odklon od čistě ekonomického růstu k růstu osobnímu. Jenže co se zjištěním, k němuž došla biopsychiatrie, že by vlády tudíž měly především snižovat nezaměstnanost, zlepšovat péči o duševní zdraví, odrazovat lidi od touhy po vysokém postavení a posilovat přímou demokracii (Švýcaři jsou šťastnější, protože díky referendu mají pocit, že mají svůj život pod kontrolou)?

Doktor Sharp to ví

Svět zůstává světem peněz a věcí, lidé přestali chodit za knězi a šamany a ztratili oporu, jakou jim kdysi skýtala široká rodina - a poptávka po štěstí je veliká. Když na tuhle díru na trhu nedávno zareagoval psycholog Timothy Sharp a založil si v Sydney Institut štěstí, obletěla zpráva o jeho ústavu média od Číny po západní Evropu. "Nebudeme lidi učit, jak se zbavit deprese, " prohlásil Timothy Sharp. "Budeme je učit, jak být opravdu, opravdu šťastni." Zakladatel institutu tvrdí, že za dlouhé roky klinické praxe zjistil, že téměř každý může být mnohem šťastnější než momentálně je. Na to lidé slyší. A za lekce štěstí od takového šamana jsou ochotni platit. Hodinová individuální lekce stojí dvě stě australských dolarů. Skupinová lekce se dá pořídit za třicet dolarů.

Celých devětapadesát procent Australanů je údajně nespokojených s kvalitou svého každodenního života, a tak v Sharpových lekcích vidí možnost, jak pro sebe něco udělat. Do Institutu štěstí se hrnou nejen soukromí klienti. Firmy tu kupují lekce štěstí pro svůj personál. Za půldenní školení zaplatí šest tisíc dolarů. "Je to nezvyklé, ale myslíme si, že štěstí je vážný byznys, protože zvyšuje zdatnost personálu. Šťastný personál je schopen špičkových výkonů," nechal se slyšet výkonný ředitel firmy Wrigleys, který nechal u Sharpa proškolit své podřízené.

A co že se tam lidé učí? Dovědí se, že jen patnáct procent pocitu štěstí pramení z výše našich příjmů a dalších finančních faktorů. Jinými slovy, že štěstí jen pramálo závisí na penězích. (Nezáleží firmám spíš na tom, aby se zaměstnanci dověděli, že případné zvýšení platu by jim štěstí nepřineslo?) Sharp učí, že podle vědců štěstí vůbec nezávisí ani na naší inteligenci. Pramení především z kladného postoje k životu, z pocitu, že máme svůj osud pod kontrolou, a z dobrých mezilidských vztahů.

Sharp své klienty orientuje na častější sex jako na jeden ze spolehlivých zdrojů štěstí. Učí je, aby se nesrovnávali s těmi, kdo jsou na tom podstatně lépe než oni. "Když se budu srovnávat s Billem Gatesem, půjde to se mnou s kopce," říká Sharp. Jako dobrý tip pro srovnávání nabízí Australanům nejbohatšího muže kontinentu Kerryho Packera, který nedávno prodělal operaci srdce a transplantaci ledvin. "Chtěli byste mít čtyři miliardy dolarů, kdyby to znamenalo přijít o ledviny?" prozrazuje svoji argumentaci.

Humorista Melvine Durai ho ve svém sloupku paroduje: "Když na vaše přátele dolehnou těžké časy, začnete se hned cítit lépe - pokud se vám ovšem nenastěhují do bytu."
Nejzdravější je nesrovnávat se vůbec s nikým, vždyť každý z nás je originál. Je ale pravda, že jedním z největších zdrojů pocitu neštěstí jsou nesplněné touhy a přání.

Jenže lidé jsou nepoučitelní. Ne náhodou je bestsellerem každá další kniha Paula Zane Pilzera, bývalého ekonomického poradce prezidentů Reagana a Bushe. Mají půvabné názvy: Bohatství bez hranic, Bůh si přeje, abys byl bohatý nebo Příští trilión. Poselství tohoto muže, který se prezentuje sdělením, že první milión vydělal, ještě mu nebylo ani šestadvacet, je jednoznačné: Co dělat, aby z vás byl pracháč, pokud možno zítra.

Jak jsme na tom

"V databázi Psychological Abstracts bylo do roku 1998 archivováno šedesát tisíc článků o strachu nebo úzkosti, a jen kolem dvou tisíc těch, které se zmiňují o štěstí," napsal psycholog Jiří Mareš v časopise Československá psychologie.

Naši psychologové mohou srovnávat údaje ze sociologických průzkumů provedených v roce 1990 a 1999. V roce 1990 nevědělo v postkomunistických zemích v průměru 6,6 procenta lidí, zda jsou šťastni nebo ne, na západě 2,2 procenta. Zatímco v Nizozemsku bylo velmi šťastných 45,7 procenta, v českých zemích 7,3 (v Lotyšsku dokonce jen 1,6 procenta). V roce 1999 už u nás bylo 11 procent velmi šťastných a také celkem šťastných přibylo a bylo jich přes 75 procent (v Bulharsku jen 31,3). "Zdá se, že u nás převažuje příznivý pocit ze života," uzavírá Jiří Mareš.

Jeho článek se týká pozitivní psychologie, změny pohledu, který nastal až v posledních letech. Pozitivní psychologové se víc než nemocí zabývají subjektivní pohodou, duševním zdravím, a tedy i pocitem štěstí. Mareš upozorňuje i na limity tohoto pohledu. Také psycholožka Dana Krausová varuje, že "pozitivní myšlení", tolik akcentované hlavně ve Spojených státech, má svoje úskalí. "Prožitek štěstí se nedá naplánovat, " varuje. "Pozitivně myslící lidé se naprogramují jen na pozitivní vnímání reality a nepříjemnější stránce života se uzavřou. Jsem trochu rozpačitá z toho, jestli je člověk schopen být opravdu šťastný, když se před něčím uzavírá."

Většina badatelů se shoduje, že opravdu šťastní lidé obvykle neprožívají žádný zvláštní pocit extáze nebo nadšení, spíš drobné pocity štěstí a spokojenosti ve všedních věcech a situacích. Například na obyčejné procházce krásnou přírodou, na jejíž vnímání se plně soustředí.

Vědeckých studií o štěstí přibývá. V rámci jedné se dobrovolníci nechali nakazit virem, aby pomohli vědcům dojít ke zjištění, že šťastní lidé mají lepší imunitu. Jiná studie - nic proti firmě Durex - dospěla ke zjištění, že "semeno přináší štěstí". Tým Gordona Gallupa z Newyorské státní univerzity v ní prokázal, že ženy, jejichž partneři nepoužívají kondom, mají menší sklony k depresi a sebevraždě. Bádání o štěstí je dosud relativně na začátku. Jedna studie například tvrdí, že k pocitu štěstí přispívá manželství. Druhá tvrdí pravý opak. Ve věci štěstí je zatím jen máloco zcela jednoznačné. Možná proto, že, jak zní strojový překlad hesla štěstí v internetové encyklopedii wikipedia, "definice štěstí je jedna největší filozofický zmatky". A možná proto, že má pravdu psycholog D. Lykken, který tvrdí, že schopnost prožívat štěstí je dědičná. Kdo měl šťastné rodiče, má šanci být šťastný. Kdo ne, má smůlu.

Sedm rad ke štěstí

Doporučení kursu manažerské psychologie

1/ Mějte rádi své blízké, věnujte jim víc času. Jejich blízkost ve vás vyvolá pocit štěstí.

2/ Věnujte všechny síly a schopnosti práci, kterou máte rádi. Nemáte-li svou práci rádi, co nejdříve ji opusťte.

3/ Pomáhejte ostatním. Při pomoci druhým zapomínáme na stresy a cítíme se šťastnější.

4/ Dbejte o své štěstí, přemýšlejte o tom, co vám dělá radost a jděte za tím (ovšem tak, abyste neporušovali morální kodex).

5/ Buďte fyzicky aktivní. Fyzická aktivita přináší pocit uvolnění a radosti.

6/ Snažte se zbavit svůj život jednotvárnosti. Člověk potřebuje novum, možnost improvizace.

7/ Máte-li občas pocit, že nejste šťastni, nepropadejte zoufalství. Jste-li šťastni, musí podle zákona psychologického kyvadla občas nastat i jev opačný.

Štěstí není ryba, kterou chytíš...

(Anglické přísloví)